Blog

© Dixie Garden Studio Design 2015
Jak často tohle zvolala moje milovaná babička, když ještě žila. A místo filmového sprásknutí dlaní si zaťukala na čelo. Bylo to o to vtipnější, že bábinka byla zarytá komunistka v tom nejlepším slova smyslu. Statečně hřímala na schůzích, do noci sepisovala zápis a ráno pak unavená, nemocná běžela přes celé město vypravit mě do školy, aniž by si všimla, že má pouze silonovou spodničku... A páteční odpoledne krásná, nejkrásnější v krátkých šatech, nalíčená a s moderní červenou kabelkou na mě čekávala. Dědeček už nás vyhlížel z okna, z části z radosti, že mě uvidí a taky proto, aby si ověřil, že nás nedoprovází nějaký galantní muž. Vyskytovali se kolem babičky v míře více než hojné a následkem byly drobné předměty z domácnosti, které se staly lítacími, kupodivu startující z rukou babičky. Děda, ač starší o 18 let její divoký temperament nezkrotil nikdy. Na některé bábinky přátele rezignoval, sedal s nimi v kuchyni ke stolu a v závojích kouře z levných Startek se dokázali do noci hádat. Abyste rozuměli, všichni babičky kamarádi včetně mého dědečka byli posedlí Svobodnou evropou, režim nenáviděli a přesto babičku milovali. Možná pro její tvrdohlavost a zároveň až dojemnou dobrotu, kdy byla schopná zavařovat sousedce kompletní úrodu, naši vlastní rozdat a pak nás nahnat na obecní sady narvat jablka... V pátek jsme se vypravovali do malé vesničky, kde babi zakoupila chaloupku. Proč si vybrala tohle místo, je dodnes záhadou. Nebylo tam totiž vůbec nic. Nebyl tam les, nebyla tam voda, za chaloupkou bylo JZD. Bylo tam mrtvo a pusto. Ovšem pouze do doby, než se bábinka rozkoukala. Během pár dní se dokázala zapojit do života obce takovým způsobem, že dědeček sezoufalým výrazem prosil, ať ji vytáhnu tu od předsedy JZD, kde se účastnila zabíjačky, tu od místního agrárníka, kde místo jedné řádky řepy dostala hned tři. A pak jsem potají poslouchala, jak babičku prosí, ať si proboha aspoň sundá ten příšerný šátek. Babička se totiž rozhodla, že když je na vesnici, oblékne se jako řádná vesnická žena. V té době to byla silonová zástěra, příšerné boty a šátek na hlavu se vzorem, který musel navrhnout psychopat. Silonky vyměnila za tlusté punčochy a spokojeně trajdala po vsi. V neděli, když jsme odjížděli, se u autobusu houfovali domorodci, mávali, děda se propadal až do Západního Německa a já podávala do autobudu dary od usedlíků. Revoluce se nedožila. Odešla od nás mladá. Ale kdyby ano, jsem si jistá, že bychom ji nestačili stahovat z podií a zamykat ve sklepě, aby někomu nevyškrábala oči. S její inteligencí by jí už hezkých pár let před sametovkou došlo, jak se věci mají. Myslím, že ted nahoře sekýruje Boha a kdykoliv si přečte zprávy, plácne se do čela: Bože, nesahej mi na koleno a radši se koukej, do čehos to duši dal!!
Bože, do čehos to duši dal!

Blog

Jak často tohle zvolala moje milovaná babička, když ještě žila. A místo filmového sprásknutí dlaní si zaťukala na čelo. Bylo to o to vtipnější, že bábinka byla zarytá komunistka v tom nejlepším slova smyslu. Statečně hřímala na schůzích, do noci sepisovala zápis a ráno pak unavená, nemocná běžela přes celé město vypravit mě do školy, aniž by si všimla, že má pouze silonovou spodničku... A páteční odpoledne krásná, nejkrásnější v krátkých šatech, nalíčená a s moderní červenou kabelkou na mě čekávala. Dědeček už nás vyhlížel z okna, z části z radosti, že mě uvidí a taky proto, aby si ověřil, že nás nedoprovází nějaký galantní muž. Vyskytovali se kolem babičky v míře více než hojné a následkem byly drobné předměty z domácnosti, které se staly lítacími, kupodivu startující z rukou babičky. Děda, ač starší o 18 let její divoký temperament nezkrotil nikdy. Na některé bábinky přátele rezignoval, sedal s nimi v kuchyni ke stolu a v závojích kouře z levných Startek se dokázali do noci hádat. Abyste rozuměli, všichni babičky kamarádi včetně mého dědečka byli posedlí Svobodnou evropou, režim nenáviděli a přesto babičku milovali. Možná pro její tvrdohlavost a zároveň až dojemnou dobrotu, kdy byla schopná zavařovat sousedce kompletní úrodu, naši vlastní rozdat a pak nás nahnat na obecní sady narvat jablka... V pátek jsme se vypravovali do malé vesničky, kde babi zakoupila chaloupku. Proč si vybrala tohle místo, je dodnes záhadou. Nebylo tam totiž vůbec nic. Nebyl tam les, nebyla tam voda, za chaloupkou bylo JZD. Bylo tam mrtvo a pusto. Ovšem pouze do doby, než se bábinka rozkoukala. Během pár dní se dokázala zapojit do života obce takovým způsobem, že dědeček sezoufalým výrazem prosil, ať ji vytáhnu tu od předsedy JZD, kde se účastnila zabíjačky, tu od místního agrárníka, kde místo jedné řádky řepy dostala hned tři. A pak jsem potají poslouchala, jak babičku prosí, ať si proboha aspoň sundá ten příšerný šátek. Babička se totiž rozhodla, že když je na vesnici, oblékne se jako řádná vesnická žena. V té době to byla silonová zástěra, příšerné boty a šátek na hlavu se vzorem, který musel navrhnout psychopat. Silonky vyměnila za tlusté punčochy a spokojeně trajdala po vsi. V neděli, když jsme odjížděli, se u autobusu houfovali domorodci, mávali, děda se propadal až do Západního Německa a já podávala do autobudu dary od usedlíků. Revoluce se nedožila. Odešla od nás mladá. Ale kdyby ano, jsem si jistá, že bychom ji nestačili stahovat z podií a zamykat ve sklepě, aby někomu nevyškrábala oči. S její inteligencí by jí už hezkých pár let před sametovkou došlo, jak se věci mají. Myslím, že ted nahoře sekýruje Boha a kdykoliv si přečte zprávy, plácne se do čela: Bože, nesahej mi na koleno a radši se koukej, do čehos to duši dal!!
Bože, do čehos to duši dal!