Blog

© Dixie Garden Studio Design 2015
Stává se Vám to? Sedíte naproti návštěvě,kterou jste nečekali a chcete být zdvořilí.Rozhodli jste se,že vás sice naštvalo,jak k vám vpadli,že nemáte uklizeno v kuchyni,na sobě máte ty nejpříšernější roztržené pracovní gatě a spíž i lednička neobsahuje nic,co by jste mohli dát směle na stůl,ale budete se chovat tak,jak se sluší a patří. A tak sedím,přemýšlím,jak se dostat ke slušnému oblečení,protože jediný průchod do ložnice ke skříni vede návštěvě přímo přes hlavu a zvedat ho s omluvou-promin,ale mám díru na zadku,můžeš se otočit?-se mi zdá dost troufalé....A paraelně s tím mi v hlavě šrotuje,jestli mám známému podat k občerstvení loupák téměř ve stadiu zkameněliny nebo sušenky,kde polovinu okousala naše kočka,do toho mi víří myslí,jak se zdvořile zeptat,zda dá přednost cukru mokrému ze špajzu nebo suchému z dílny,ale s mravenci...sladí on vůbec? Tiše doufám,že má cukrovku a nesmí ani loupáky,natož se jen přiblížit k cukřence.. A aby toho nebylo málo,zjišťuji,že téma hovoru mě spolehlivě položí do náruče kardiologa.Známý se totiž za ta léta,kdy jsme se neviděli hodně změnil.Už nevypráví jiskrně,vtipně,rychle a adresně...nýbrž rozvláčně popisuje věci známé i dítěti navštěvující oddělení školky zvané Malíčci...Když se s pusou dokořán dozvídám,že po jaru přijde léto ať chci nebo nechci,jsem v pokušení vyvřísknout,že nechci ani léto,ani jaro,ani jeho a jediné,po čem toužím je,aby se už dopracoval k poznání,že přijde podzim a vystřelil.Kroutím palci u nohou tak,že mi téměř prolézají papučkami,kopu pod stolem manžela,aby to nějak zastavil a při pohledu na jeho pobavený výraz lituji,že mám na nohou měkké plátěnky a ne pořádné boty na snowboard.On se tím prosím baví! Baví se,protože o mojí netrpělivosti s čímkoliv by mohl napsat symfonii o padesáti větách a tak jen tiše vyčkává,kdy milého známého prohodím oknem.V kritické chvíli se rozhoduji,že dám návštěvě šanci.Určitě je chudáček zamindrákovaný,že ho manželka doma nechce vyslechnout,nejspíš mu nenaslouchají ani kamarádi a tak se stávám svatou.Odpovídám tichým,krásně modulovaným hlasem inteligentní repliky typu-no jo,to víš,to máš těžký..ale no jistě,to je pravda...no to se vůbec nedivím...jak tě mohli takhle urazit...Po dvou hodinách,kdy už psychickým vyčerpáním padám pod stůl,žaludek se mi kroutí po litru čaje,od okopávání manžela mám modřiny a na tváři cítím pnutí z hraného úsměvu mi dojde......že mě ten blbeček neposlouchá.Můžu klidně dělat na stole stojky s děravým pozadím,můžu si mezitím odjet na nákup,.vyprat a pověsit prádlo,oběsit sebe...on to stejně vnímat nebude. Upadnu do letargického polokómatu a už se jen modlím,at to zkrátí.Přece ho někde někdo musí čekat,domů to má daleko,bude řídit minimálně pět hodin...nedá se nic dělat.Podlezu stůl,v troubě přihřeji kuřecí s těstovinami,bleskurychle se převleču a prostřu večeři. Načež známý praví-no ˇmnam,na to jsem čekal...škoda,že jsme se nenajedli dřív,už jsem mohl dávno vypadnout! Příště to beru zkratkou.Jakmile uvidím jeho auto parkovat na naší zahradě,okamžitě nesu na stůl:-))))
Ježíííši,zkrať to!
Stává se Vám to? Sedíte naproti návštěvě,kterou jste nečekali a chcete být zdvořilí.Rozhodli jste se,že vás sice naštvalo,jak k vám vpadli,že nemáte uklizeno v kuchyni,na sobě máte ty nejpříšernější roztržené pracovní gatě a spíž i lednička neobsahuje nic,co by jste mohli dát směle na stůl,ale budete se chovat tak,jak se sluší a patří. A tak sedím,přemýšlím,jak se dostat ke slušnému oblečení,protože jediný průchod do ložnice ke skříni vede návštěvě přímo přes hlavu a zvedat ho s omluvou-promin,ale mám díru na zadku,můžeš se otočit?-se mi zdá dost troufalé....A paraelně s tím mi v hlavě šrotuje,jestli mám známému podat k občerstvení loupák téměř ve stadiu zkameněliny nebo sušenky,kde polovinu okousala naše kočka,do toho mi víří myslí,jak se zdvořile zeptat,zda dá přednost cukru mokrému ze špajzu nebo suchému z dílny,ale s mravenci...sladí on vůbec? Tiše doufám,že má cukrovku a nesmí ani loupáky,natož se jen přiblížit k cukřence.. A aby toho nebylo málo,zjišťuji,že téma hovoru mě spolehlivě položí do náruče kardiologa.Známý se totiž za ta léta,kdy jsme se neviděli hodně změnil.Už nevypráví jiskrně,vtipně,rychle a adresně...nýbrž rozvláčně popisuje věci známé i dítěti navštěvující oddělení školky zvané Malíčci...Když se s pusou dokořán dozvídám,že po jaru přijde léto ať chci nebo nechci,jsem v pokušení vyvřísknout,že nechci ani léto,ani jaro,ani jeho a jediné,po čem toužím je,aby se už dopracoval k poznání,že přijde podzim a vystřelil.Kroutím palci u nohou tak,že mi téměř prolézají papučkami,kopu pod stolem manžela,aby to nějak zastavil a při pohledu na jeho pobavený výraz lituji,že mám na nohou měkké plátěnky a ne pořádné boty na snowboard.On se tím prosím baví! Baví se,protože o mojí netrpělivosti s čímkoliv by mohl napsat symfonii o padesáti větách a tak jen tiše vyčkává,kdy milého známého prohodím oknem.V kritické chvíli se rozhoduji,že dám návštěvě šanci.Určitě je chudáček zamindrákovaný,že ho manželka doma nechce vyslechnout,nejspíš mu nenaslouchají ani kamarádi a tak se stávám svatou.Odpovídám tichým,krásně modulovaným hlasem inteligentní repliky typu-no jo,to víš,to máš těžký..ale no jistě,to je pravda...no to se vůbec nedivím...jak tě mohli takhle urazit...Po dvou hodinách,kdy už psychickým vyčerpáním padám pod stůl,žaludek se mi kroutí po litru čaje,od okopávání manžela mám modřiny a na tváři cítím pnutí z hraného úsměvu mi dojde......že mě ten blbeček neposlouchá.Můžu klidně dělat na stole stojky s děravým pozadím,můžu si mezitím odjet na nákup,.vyprat a pověsit prádlo,oběsit sebe...on to stejně vnímat nebude. Upadnu do letargického polokómatu a už se jen modlím,at to zkrátí.Přece ho někde někdo musí čekat,domů to má daleko,bude řídit minimálně pět hodin...nedá se nic dělat.Podlezu stůl,v troubě přihřeji kuřecí s těstovinami,bleskurychle se převleču a prostřu večeři. Načež známý praví-no ˇmnam,na to jsem čekal...škoda,že jsme se nenajedli dřív,už jsem mohl dávno vypadnout! Příště to beru zkratkou.Jakmile uvidím jeho auto parkovat na naší zahradě,okamžitě nesu na stůl:- ))))
Ježíííši,zkrať to!