Blog

© Dixie Garden Studio Design 2015
Dlouhý autobus spojený něčím,co vypadá jako harmonika.Přesně takový jezdíval trasu mezi chalupou a naším městem.V půli měl uvnitř něco,co si dnes myslím,že spojovalo obě části kloubem,ale někdy okolo mých 15 let mi to celé připadalo jako protivná točna,která v jiných autobusech byla narvaná vojáky,trempy s báglama,kočárky a to celé  ujíždělo pod nohama.Ten náš to neměl.Narvané,myslím.Jezdil téměř prázdný,v celé jeho délce klimbalo pár lidí,na které usoužený pan řidič na každé zastávce hulákal,že by si tedy mohli vystoupit,nebo zase přehedou a on je teda zpátky vozit nebude.jinakj byl hodný,protže každou chvíli zavolal..babíí,vstáváme,šup šup,jsme doma! Očividně ten dobrý muž byl doma asi na osmi místech. Nastoupily jsme s babičkou jako obvykle na zastávce u chalupy.Dědeček s námi nejel,protože půl hodinu předtím si babi vzpoměla,že nechala léky v kuchyni.Děda vyslán coby posel selhal a my mu bezstarostně ujeli.Nemohli bychom se soustředit na povzbuzování jeho pomalé chúze v cval i kdybychom chtěly,protože jsme právě přijímaly dary od domorodců.Dědeček toto díkůvzdání z duše nenáviděl a je celkem možné,že se loudal schválně a kdoví,jestli se neschoval za kredenc,jenom aby se tomu vyhnul.Ostatně další autobus jel za dvě hodiny. Obloženi okurkami,řepou a jablky jsme hledaly,které místo z téměř prázdného autobusu ukořistit.Babička se rozhodla pro přednoí sedadla a mě nechala s košíkem jablek sednout si až dozadu.Harmonika byla jediný autobus,kde jsem vzadu na sedačce pro pět lidí neblinkala.Košík jsem si uhnízdila na klín a pevně ho držela,kdo se držet odmítal,byla ta pitomá jablka.Byla zelená,kyselá,kulatá,se flíčkama,bez flíčků,neposedná a bylo jich moc. Cesta z chalupy by byla krásná,kdyby vedla po rovině,ale nevedla.Vedla po rovince,pak dolu,pak ještě víc dolů,pak do zatáčky,do druhé,do třetí a zase z kopce a vydrželo jí to až do cíle. NENI DOPSANO!
Jablka a harmonika
Dlouhý autobus spojený něčím,co vypadá jako harmonika.Přesně takový jezdíval trasu mezi chalupou a naším městem.V půli měl uvnitř něco,co si dnes myslím,že spojovalo obě části kloubem,ale někdy okolo mých 15 let mi to celé připadalo jako protivná točna,která v jiných autobusech byla narvaná vojáky,trempy s báglama,kočárky a to celé  ujíždělo pod nohama.Ten náš to neměl.Narvané,myslím.Jezdil téměř prázdný,v celé jeho délce klimbalo pár lidí,na které usoužený pan řidič na každé zastávce hulákal,že by si tedy mohli vystoupit,nebo zase přehedou a on je teda zpátky vozit nebude.jinakj byl hodný,protže každou chvíli zavolal..babíí,vstáváme,šup šup,jsme doma! Očividně ten dobrý muž byl doma asi na osmi místech. Nastoupily jsme s babičkou jako obvykle na zastávce u chalupy.Dědeček s námi nejel,protože půl hodinu předtím si babi vzpoměla,že nechala léky v kuchyni.Děda vyslán coby posel selhal a my mu bezstarostně ujeli.Nemohli bychom se soustředit na povzbuzování jeho pomalé chúze v cval i kdybychom chtěly,protože jsme právě přijímaly dary od domorodců.Dědeček toto díkůvzdání z duše nenáviděl a je celkem možné,že se loudal schválně a kdoví,jestli se neschoval za kredenc,jenom aby se tomu vyhnul.Ostatně další autobus jel za dvě hodiny. Obloženi okurkami,řepou a jablky jsme hledaly,které místo z téměř prázdného autobusu ukořistit.Babička se rozhodla pro přednoí sedadla a mě nechala s košíkem jablek sednout si až dozadu.Harmonika byla jediný autobus,kde jsem vzadu na sedačce pro pět lidí neblinkala.Košík jsem si uhnízdila na klín a pevně ho držela,kdo se držet odmítal,byla ta pitomá jablka.Byla zelená,kyselá,kulatá,se flíčkama,bez flíčků,neposedná a bylo jich moc. Cesta z chalupy by byla krásná,kdyby vedla po rovině,ale nevedla.Vedla po rovince,pak dolu,pak ještě víc dolů,pak do zatáčky,do druhé,do třetí a zase z kopce a vydrželo jí to až do cíle. NENI DOPSANO!
Jablka a harmonika