Blog

© Dixie Garden Studio Design 2015
Dnešní ráno se promudrovávám stejně jako každé jiné... pomalu vystrkuji nohu z pod peřiny, jestli manžel už zatopil. Teplota se zdá přijatelná, nahážu na sebe rychle oblečení, umyji se – ono totiž mezi přijatelná teplota a teplo je celkem rozdíl, teplo stejně jako podzim života z Vratných lahví přijde později – a hupsnu na židli u rozehřátého sporáku. Povídáme si s mužem a mezitím mi sklouzne pohled do předsíně. Aničky teplá bunda, jediná vhodná sem na hory, tam visí, ovšem bez Aničky. Hlavou mi proletí moje včerejší kázání: Opovaž se zítra jít nalehko! Bude mínus deset! Opovážila se. Nevěřila bych, jak rychle může člověku vletět adrenalin do hlavy. Otočím se k manželovi a rozvine se smysluplný dialog: Prosím tě, v čem jsi vezl Aničku do školy?  Manžel: Autem miláčku Já: Myslím v jaké bundě! Aha.. No... Měla na sobě červenou bundu. Já: Žádnou červenou nemá. Hlas se mi hystericky chvěje nad mužskou neschopností zapamatovat si součásti našeho oblečení. Aha. Ale měla ji. Takovou bez rukávu. Já: Kristepane (beru jméno Boží do pusy nadarmo). Tak Anička jela v letní vestě! No... Nemělo to rukávy. Ale neboj se, kotáťko, poslal jsem ji ještě pro mikinu. Ale řekl jsem jí, ať si nebere tu tvojí čepičku. Já: Jakou? Všechny mi už dávno sbalila! Aha. Takovou stříbrnou... vzala si tu červenou bundu, červenou mikinu, tvojí čepičku a červenobílou šálu. Ale neboj se, moc jí to slušelo. Já: To se mi snad zdá!! Šla v MOJÍ hodobožový kšiltovce? V mínus deseti? A jakou šálu? Všechny má přece fialový! Aha. No tak to byl šátek , takovej ten... kostkatej, jak nosí arabové. Já: Palestina. Ta je černobílá a slabá. Já vás oba přetrhnu! No... Ne, červenobílá. A mě to v tu ránu doklapne. Vystřelím ze židle rychlostí fotonového děla a otevřu komodu. No jistě. Chybí můj šátek za patnáct stovek, který si beru k červenému oblečení a chráním ho jako Mexiko vývoz kaktusů, chybí moje čepice v téže ceně, kterou kvůli tomu skoro nenosím. Pomalu se nadechnu, otočím se k milovanému manželovi -opravdu jsem u oltáře slíbila, že po něm nebudu házet nádobí? – a ptám se: Anička odjela v letní vestě, v mojí čepici, v mém šátku a ty sis toho nevšiml? Miláčku to víš, že všiml. Sluší jí to a neboj se, nebude jí zima. Víš co? Tak pro ní zajedeme pak do školy. Nevěřícně zírám... A pak mi to dojde. Anička dospívá. Vždyť jsem to už zažila se synem. Nenosil sice moje boty, ale plenil tátovu skříň, neobstály moje tužidla na vlasy, nenávratně mizely věci z domácnosti. Anička mi BUDE drancovat šatník. Ráno v něčem odejde, přijde v jiném. Moje věci budou věčně zmandlované a v prádle. Manžel si NIKDY nevšimne, že má moje nejmilejší boty a nejhezčí tašku. Ale VŽDY bude vědět, že odjela v teplém, že jí to slušelo a odešla štastná.

Blog

Dnešní ráno se promudrovávám stejně jako každé jiné... pomalu vystrkuji nohu z pod peřiny, jestli manžel už zatopil. Teplota se zdá přijatelná, nahážu na sebe rychle oblečení, umyji se – ono totiž mezi přijatelná teplota a teplo je celkem rozdíl, teplo stejně jako podzim života z Vratných lahví přijde později – a hupsnu na židli u rozehřátého sporáku. Povídáme si s mužem a mezitím mi sklouzne pohled do předsíně. Aničky teplá bunda, jediná vhodná sem na hory, tam visí, ovšem bez Aničky. Hlavou mi proletí moje včerejší kázání: Opovaž se zítra jít nalehko! Bude mínus deset! Opovážila se. Nevěřila bych, jak rychle může člověku vletět adrenalin do hlavy. Otočím se k manželovi a rozvine se smysluplný dialog: Prosím tě, v čem jsi vezl Aničku do školy?  Manžel: Autem miláčku Já: Myslím v jaké bundě! Aha.. No... Měla na sobě červenou bundu. Já: Žádnou červenou nemá. Hlas se mi hystericky chvěje nad mužskou neschopností zapamatovat si součásti našeho oblečení. Aha. Ale měla ji. Takovou bez rukávu. Já: Kristepane (beru jméno Boží do pusy nadarmo). Tak Anička jela v letní vestě! No... Nemělo to rukávy. Ale neboj se, kotáťko, poslal jsem ji ještě pro mikinu. Ale řekl jsem jí, ať si nebere tu tvojí čepičku. Já: Jakou? Všechny mi už dávno sbalila! Aha. Takovou stříbrnou... vzala si tu červenou bundu, červenou mikinu, tvojí čepičku a červenobílou šálu. Ale neboj se, moc jí to slušelo. Já: To se mi snad zdá!! Šla v MOJÍ hodobožový kšiltovce? V mínus deseti? A jakou šálu? Všechny má přece fialový! Aha. No tak to byl šátek , takovej ten... kostkatej, jak nosí arabové. Já: Palestina. Ta je černobílá a slabá. Já vás oba přetrhnu! No... Ne, červenobílá. A mě to v tu ránu doklapne. Vystřelím ze židle rychlostí fotonového děla a otevřu komodu. No jistě. Chybí můj šátek za patnáct stovek, který si beru k červenému oblečení a chráním ho jako Mexiko vývoz kaktusů, chybí moje čepice v téže ceně, kterou kvůli tomu skoro nenosím. Pomalu se nadechnu, otočím se k milovanému manželovi -opravdu jsem u oltáře slíbila, že po něm nebudu házet nádobí? – a ptám se: Anička odjela v letní vestě, v mojí čepici, v mém šátku a ty sis toho nevšiml? Miláčku to víš, že všiml. Sluší jí to a neboj se, nebude jí zima. Víš co? Tak pro ní zajedeme pak do školy. Nevěřícně zírám... A pak mi to dojde. Anička dospívá. Vždyť jsem to už zažila se synem. Nenosil sice moje boty, ale plenil tátovu skříň, neobstály moje tužidla na vlasy, nenávratně mizely věci z domácnosti. Anička mi BUDE drancovat šatník. Ráno v něčem odejde, přijde v jiném. Moje věci budou věčně zmandlované a v prádle. Manžel si NIKDY nevšimne, že má moje nejmilejší boty a nejhezčí tašku. Ale VŽDY bude vědět, že odjela v teplém, že jí to slušelo a odešla štastná.